zavřít
sdílet
další
Jmenuju se Marek. Před 3 týdny jsem se radoval z toho, že se budu účastnit Expedice Mazagrande. Akorát z výšek mám špatný pocit odjakživa. Změní to společná výprava s Adamem Ondrou,
nejlepším horolezcem světa?
Nepamatuju si, kdy jsem naposled v sobotu v 8.50 ráno strašil na pražském hlaváku. Blížím se před Burger King. Už z dálky si všímám skupinky lidí,
jeden z nich drží v ruce ceduli s nápisem Expedice Mazagrande. Tím považuju svůj první krok do neznáma za úspěšný! Přicházím ke skupince 5 lidí (3 výherci a 2 organizátoři Expedice),
zdvořile se představuji a snažím se nepodlehnout syndromu
už-při-podání-ruky-nevím-jak-se- jmenuje. Obvykle s pamětí problémy nemám, ale můj mozek nestíhá pojmout všechno
to dění kolem mně. Ostatní vypadají sympaticky a diskuze se nenuceně rozjíždí.
Sakra. Kamera namířená mým směrem je slušná výzva sama o sobě. A to pořád stojíme na hlaváku. „Hlavně se hned neztrapni,“ zní v mé introvertní hlavě.
Tak jo, jsme všichni, vyrážíme!” zavelel Filip, člen týmu Mazagrande. Za doprovodu kamery ho nesměle následuju. Naskáčeme do dodávky, jedeme Prahou a v mé hlavě to vře.
Kam to vlastně jedeme, jaké to tam bude, kdo tam vlastně bude? Hromada otázek, žádná odpověď, pouze domněnky. Naštěstí nám Tým Mazagrande trochu pomohl „sneak peekem”
v podobě balíčku, kde byla kromě plechovek i karabina. Přijíždíme k obrovské budově, před kterou již čeká další část průvodců expedicí č. 1. Jedná se o BigWall na Českomoravské.
Po nezbytném přívalu jmen a informací vcházíme dovnitř. Už od vchodu si všímám prosklených dveří, za kterými se tyčí asi dvacetimetrová lezecká stěna.
Zmiňovat, že mé lezecké zkušenosti jsou takřka nulové (byl jsem na lezecké stěně asi 2krát a to jsem se věnoval spíše „přízemním chytům“) a výšek se bojím, je už zbytečné.
Můj pohled upřený na vrchol stěny přetrhne až příchod Adama Ondry. Ten se s námi vítá a s úsměvem na rtech položí do davu otázku: „Tak co, těšíte se?” Neříkám raději nic.
Rád či nerad, za chvíli na sebe soukám sedák na lezení. Ještě několik bezpečnostních instrukcí a mohu se vydat na stěnu.
Chytám první chyt. Druhý, třetí a v hlavě si opakuji: „Nekoukej dolů!”. Prohazuji ruce chyt za chytem a najednou si uvědomím, že není kam lézt! Jsem na vrcholu! V euforii, že jsem se zase jednou překonal, mě Adamův manažer a spolulezec Pavel spouští pomaličku dolů.
„Dobrá práce!” ozývá se od Pavla. S radostí a satisfakcí si odvazuji jistící lano, když za mnou přijde Adam. Ten pocit, když si s Vámi plácne nejlepší lezec na světě?! Nedokážu to popsat slovy.
Po začátečnické stěně zdoláváme i delší cesty a boulder. Den ovšem není jen o lezení – Pavel nám vypráví o svých hororových zážitcích s Adamem, kdy slézali 800 metrů dlouhou stěnu v Severní Americe. Jen se 2 jištěními na 30 metrech!
Během závěrečného focení a Adamovy „autogramiády“ koukám po ostatních účastnících. V jejich tvářích se mísí únava s hrdostí. Ta je rozhodně oprávněná – všichni jsme ukázali, co se v nás skrývá. Co nás čeká za týden?