zavřít
sdílet
dalšíI touto větou jsme se my, účastníci třetí části Expedice, mohli nechat zaskočit v sobotu 2. září. Provázel nás jí totiž (nejen) improvizátor Jiří Charvát a byla to jízda. Jmenuju se Natálie a chci vás provést třetí částí Expedice.
Poměrně početná skupina většinou cizích lidí stojí v místnosti v kroužku a seznamuje se.
Mohlo by jít o poznávání nových spolužáků nebo sraz anonymních alkoholiků, a obě tyto situace by nejspíš nebyly pro zúčastněné nijak komfortní. Jiří se ale díky své bezprostřednosti a přátelskosti postará o to, abychom se co nejrychleji zbavili zábran a nechali se unášet divokou řekou zvanou impro. Celodenní program se sestává ze seznamovacích, improvizačních i nezařaditelných a více či méně podivných her, které všechny cílí na to, abychom si vzájemně důvěřovali, spolupracovali a hlavně se nestyděli udělat ze sebe blbce, protože to k impru i k životu patří.
Abyste si udělali lepší obrázek o tom, jak to v sobotu vypadalo, uvedu příklad:
Andrejka “řídí autobus”, ale ne jen tak ledajaký. Ve skutečnosti je to emobus, ve kterém všichni pasažéři okamžitě přijmou emoci právě přistoupivšího. Když tedy přistoupí uplakaná Monika, obě propadnou v hysterický pláč a nadávají na mužské. Poté Mája, které zrovna praskla voda, nastolí náladu porodní kliniky. Všechny cestující se svíjí v porodních křečích. Tušíte správně, včetně řidičky. Já pak přistoupím s paranoiou a vyschízujeme se společně až na pokraj zhroucení. Z autobusu se pak odplazím po břiše, protože “po mě určitě jdou.” Další hry spočívají například v tom, že na sebe děláme grimasy a skřeky, které po sobě opakujeme. V průběhu dne se z nás vytvoří skvělý tým, který se navzájem podporuje a zachraňuje v každé situaci.
Tohle bude potřeba, protože v 19:30 nás čeká vystoupení.
Ano, čtete správně. Po jednom dni intenzivního výcviku s tím máme vylézt před lidi. Umíte si tohle bláznovství představit aplikované na jiném oboru? Například odehrát koncert po jednom dni učení na housle, nebo postavit do galerie obraz člověka, který měl ten den štětec v ruce poprvé v životě? (Dobře, DOX by to asi snesl. Moderní umění nezná hranic a hipsterům se líbí všelicos.) Ale teď vážně. O tohle se ještě nikdy nikdo nepokusil a dopadnout to může jakkoliv. Probíráme poslední disciplíny, které do vystoupení zařadíme, a na zbavení nervozity si několikrát zahrajeme “Kdo ukradl sušenky a ze stolu je vzal” a jde se na věc. Pět řad židlí v sále se naplnilo, naši přátelé, rodina a tým Mazagrande napjatě očekávají, co se bude dít. My si v zákulisí plácáme zpocenýma rukama, abychom si dodali kuráž. Náš mentor Jiří vylézá pod záři reflektorů a uvádí nás. Už není cesty zpět.
Jakmile vylezeme na pódium, není čas nad ničím přemýšlet.
Prostě hrajeme, blbneme, mluvíme a je to skvělé! My i publikum se bavíme a sálem se každou chvíli nese salva smíchu. Ať už to je emobus, abeceda, nebo jiná disciplína, nenecháme se ve štychu. Na závěr dáváme přídavek v podobě hry, která stejně jako ty ostatní, závisí i na publiku. Jiří dá do pléna větu, například “Moje máma je jako... ” a někdo z publika nadhodil slovo. Třeba “pštros”. A na nás je, abychom vymysleli, proč je naše máma jako pštros. Moje máma je jako pštros, má dlouhej krk a velký tělo. Moje máma je jako pštros, strká přede mnou hlavu do písku. Moje máma je jako pštros, má fakt kvalitní vejce. Celý den se moc povedl. Bylo prostě skvělé hodit strach, ostych a sebeúctu za hlavu a užívat si přítomného okamžiku a spontaneity. Děkuju za tuhle zkušenost ostatním účastníkům, Mazagrande, ale hlavně Jiřímu, který je nejen skvělý spisovatel, básník, komik a improvizátor, ale ještě k tomu je to přesně ten člověk, se kterým chcete být kámoši. Ještě k tomu úvodnímu Jirkově clickbaitu říká,: „Sex se mnou je jako Mazagrande, nejdřív je to divný, ale pak si zvykneš.“ „A budeš to chtít pořád.“